V pátek 13. (geniální datum :-)) se mi oženil pan bratr.
Když jsem na rozlučce se svobodu říkala tehdy ještě skorošvagrové, že má poslední šanci říct si, co by chtěla jako svatební dar, jinak už nebude mít možnost to ovlivnit, řekla, že by chtěla, abych jí něco napsala.
A tak jsem napsala 🙂
„Ještě pořád máš čas si to rozmyslet,“ zašeptal, když vypnul otravné zvonění budíku. Vždycky jsem si myslela, že jestli se jednou budu vdávat, budu už dlouho předem hrozně nervózní. A noc před obřadem budu vzhůru, protože budu řešit, jestli je ještě potřeba něco zařídit. Jestli všichni dodavatelé splní, co slíbili. Jestli všechno potřebné dorazí včas. Jestli se povede počasí, jestli moje šaty budou skvostné a jestli svatební hostina bude tím nejlepším jídlem mého života. Miliony jestli, jedno horší než druhé.
A jestli mě ženich neuvidí v šatech před obřadem!
Skutečnost byla úplně jiná. Ráno v den mé svatby mě zajímalo jen to, jak si přispat ještě o půl hodinky víc.
„Hmm,“ udělala jsem.
„To bylo jo, nebo ne?“
„Hmmm.“
„Aha,“ uchechtl se. Přitáhl si mě k sobě tak těsně, že si vysloužil další zamručení, které se ale změnilo ve slastné zasténání, protože jeho rty neomylně našly to přecitlivělé místo na straně mého krku. Jenže místo aby mi prováděl něco velmi příjemného, odtáhl se a vstal. Nadechla jsem se, abych začala protestovat, ale nenechal mě promluvit:
„Dojdu se psem a udělám snídani. Kadeřnice přijede za hodinu, takže bych řekl, že ještě minimálně půl hodiny můžeš spát.“
Beru si toho nejlepšího chlapa na světě, blesklo mi hlavou. Miluju tě. Jsi můj hrdina. Jsi snem každé ženy, ale vybral sis mě, a to mě nepřestane udivovat.
Nahlas jsem ale řekla jen spokojené: „Hmm.“
Nečekala bych, že opravdu ještě usnu, jenže když mě z hlubokého spánku vytrhla Amy, která nadšeně hulákala: „Konečně, mami! Konečně! Já myslela že už se toho nedožiju!“ Na okamžik jsem měla pocit, že vůbec netuším, který je rok, natož který je den a proč se to dítě tak hrozně nemůže něčeho dočkat. Když mi ale dala mlaskavou pusu na tvář a vyběhla z ložnice zase pryč, probrala jsem se a všechno mi došlo.
Fakt se vdávám. Doopravdy si beru Bavettu.
Kdyby mi tohle někdo tenkrát na začátku řekl, vysmála bych se mu do obličeje. A smála bych se dlouho a fakt od srdce, protože třeba v původním azylovém domě, no, tam jsem měla fakt chuť ho zabít. A kdyby mi to někdo naznačil kdysi dávno, když jsem ještě nosila odznak newyorské policie a věřila, že všechno na světě je jen černé nebo bílé, nejspíš bych dotyčného poslala k naší policejní psycholožce. Protože mafiáni byli prostě a jednoduše špatní. A když je někdo mafián, je zlý až do morku kostí navždy.
Občas mě napadlo, jestli bych si neměla s nějakým psychoprofesionálem promluvit spíš teď. Jestli všechno to, co se mi přihodilo, nemohlo způsobit nějakou změnu mého vnímání, stejně jako třeba Stockholmský syndrom nebo život s psychopatem. Ale stačí se podívat, jak se Robert i všichni naši chlapi – ať tady, nebo za oceánem – chovají ke svým ženám a k dětem, a vím, že všechno kolem mě je přesně tak, jak má být. Nejproblémovější je překvapivě ten, kdo byl předtím na straně zákona; to, myslím, mluví za vše.
A ten můj bývalý zlejšek je ze všech nejlepší, to je jasný. Což si nemyslím jen proto, že mi právě přinesl latté a křupavý toast s máslem, což byla kombinace, bez které se mi poslední dobou nějak nedařilo vykopat se z postele.
„Jsi nejlepší,“ řekla jsem mu dojatě.
„To jsem. A taky nechci, aby sis to na poslední chvíli rozmyslela.“
„Prosimtě,“ mávla jsem rukou a zakousla se do toastu. Lahoda! „Byla bych blbá, kdybych tě pustila k vodě.“
„Jsi se mnou jen kvůli těm snídaním, viď?“ ušklíbl se. Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.
„Nejen kvůli snídaním do postele. Taky kvůli penězům.“
„A dál?“
„Co dál? Dál už nic,“ pokrčila jsem rameny a pustila se do druhého toastu.
„A co moje krása? Moje postava? Sexuální výkonnost a dovednost?“ Přehnaně se na mě mračil a nafukoval se, takže jsem se nadechla, abych mu řekla, že samozřejmě, všechno tohle je taky skvělý. Ale zpoza něj se ozvalo:
„Co je to výkonnost?“
Robert na mě vytřeštil oči a bezhlesně zaartikuloval Promiň. Na výrazy už si dával pozor většinu doby, vážně se snažil a už to měl skoro v krvi, ale občas mu něco ujelo. A Amy měla radar na slova, která se k ní ještě neměla donést. Ačkoliv že si teď vybrala zrovna tu výkonnost, to mě pobavilo. Neměla by se spíš ptát na to sexuální? Leda že by jí nepřišlo jako nevhodné. Anebo že by…?
„Roberte?“ zavrčela jsem. Rychle zvedl ruce v obranném gestu.
„Jsem v tom nevinně, přísahám! To Kevin!“
„Přetrhnu vás oba!“
„Přísahám, Srnečko, za tohle nemůžu. Na chvilku jsem ho nechal, aby Amy pohlídal v kanceláři, a on s někým po telefonu něco řešil, a když jsem se vrátil, už to bylo.“
Nadechla jsem se, abych spustila poslední dobou až příliš častou tirádu na téma Kevin Idiot Palbot, ale nakonec jsem jen prodloužila nádech na velmi hluboký, až meditační. Ne. Nenechám si tím tvorem zkazit svůj svatební den.
Počkám až po svatební cestě a pak ho zabiju.
„Stejně jsme to měli udělat v Robertovi,“ povzdychla jsem si, zatímco Theresa ostřížím zrakem kontrolovala kadeřnici. Ta prováděla na mém účesu už jen poslední dodělávky (a já si o nich myslela, že jsou zbytečné, protože už teď mi to hrozně slušelo), ale Theresa na ni ještě pořád dávala bedlivý pozor a občas různě sykala a tskala. To když měla pocit, že kadeřnice nedělá svou práci dobře. Nabízela jsem jí, že jestli to umí líp než najatá profesionálka, může klidně předvést své umění. Ona mi řekla, že od Roberta chytám samé negativní vlastnosti, třeba jako drzost. To já měla pocit, že drzost chytám spíš od Johnnyho, ale přece se s tou kuchařskou bohyní nebudu hádat.
„Kdybychom chtěli udělat svatbu v Robertovi, museli bychom někde sehnat mnohem víc hostů. Řekli jasně že minimálně 75. Koho bys pozvala, aha?“ namítla Theresa. Měla pravdu, restaurace na vrcholku Muzea umění a designu měla skvěle se hodící jméno a dechberoucí výhled na Central Park, ale minimum hostů, na kterém manažer trval, bylo padesát. Pro míň se jim prý nevyplácí zavírat pro veřejnost. Nezajímalo ho, že bychom si klidně připlatili, bylo mu jedno, když jsem vysvětlovala, že můj Robert by aspoň nikdy nezapomněl, kde si mě bral. Teda pravděpodobně. Navíc jsme si prý vzpomněli moc pozdě, protože termín u nich se leckdy zamlouvá i rok a více dopředu. Jako bych před rokem věděla, že a kdy se budu vdávat, že.
„Navíc tady je to mnohem lepší,“ přikývla jsem. Tím jsem rozrušila kadeřnici, které se rozklepaly ruce. V zrcadle jsem viděla, jak střelila po Therese vystrašeným pohledem a ona na ni zase výhružně přimhouřila oči. Nechápala jsem to. Taková zlatá ženská a takhle straší cizí najaté síly.
„Hlavní je, jestli se tu líbí tobě,“ řekla Theresa diplomaticky. The Foundry bylo spojením historické budovy a moderního industriálního stylu a já se do něj zakoukala na první pohled. Bylo zjevné, že Theresa měla představu pozlaceného sálu se spoustou zrcadel, nebo tak něčeho, ale měla pravdu; hlavní bylo, že se to líbilo mně. A Robertovi, samozřejmě, ale ten řekl, že výběr nechá na mě. Abych mu ho nemohla omlátit o hlavu.
Je to fakt chytrej chlap.
„Co Amy?“ zeptala jsem se. Podezřele dlouho mi nepřišla oznámit, kdo dorazil a jestli přinesl dar.
„Někdo na ni dá pozor, nestresuj se,“ nakázala Theresa.
„Jak jako někdo? Kdo? Myslela jsem, že je s Robertem nebo s mou mamkou?“ Trochu ve mně hrklo. Co když Amy někde něco provede? Vím, jak dokáže být nešikovná, když si usmyslí, že něco dokáže. Třeba někam vyleze, nebo odněkud něco vyndá. A tady kolem bylo dost věcí, které se daly velmi snadno rozbít. O těch úžasných šatičkách, co na sobě měla, ani nemluvím.
„Někdo ji pořád hlídá. Když jsem byla naposledy v sále, šla z ruky do ruky. Každý si ji chtěl na chvíli půjčit.“
„No dobře,“ povzdechla jsem si. Kadeřnice pípla, že je hotová. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a nadšeně se usmála. Byla jsem krásná, vážně jo. Jasně, taky trochu marnivá, ale to nevěsta může být, že jo? Poděkovala jsem a zeptala se Theresy, jestli taky nechce učesat.
„Podívej, cerbiatto,“ založila si ruce v bok. Jako kdyby na mě tyhle její mimikry působily! „Dneska jsi možná středem všeho dění, ale zítra už zase budeš prosit, abych ti něco upekla. Tak nezlob, nebo jediné, co ode mě ode dneška uvidíš, budou suchary. A věř mi, že nikdo neumí sušší suchary než já!“
Rozesmála jsem se. Byla neuvěřitelná. A bavilo mě, že mě tak moc přijala do rodiny, že se nebála mě peskovat stejně jako Roberta, Johnnyho nebo Henryho. A co si vyslechl Michael po telefonu!
Ozvalo se zaťukání na dveře a dovnitř nakoukla Emily.
„Ahoj, neruším? Ruším, že? Omlouvám se, ale nesu ti telefon. Robert ho dal Johnnymu, protože sem prý nesmí, ale Sue řekla Johnnymu, že ani on sem nesmí, takže mobil dali Henrymu, který ho dal mně, protože se sem bojí. No a touhle dobou už Paige s Mikem nejspíš budou muset prodat Gaspara, aby si mohli dovolit účet za telefon.“
„Já to slyším!“ ozvalo se ze sluchátka, které mezitím vysmátá Emily donesla až ke mně.
„Já tě taky slyším,“ usmála jsem se a přitiskla si telefon k uchu. „Jak je, tajná švagrová?“
„Jen jsem tě chtěla varovat. Bert má dnes tak šílenou náladu, že bude potřeba nejenom, abychom měli při tom skypovém hovoru vypnutý mikrofon, ale nejspíš i kameru. Protože jinak by se klidně mohlo stát, že vám do obřadu začne ječet malej Parker, a to asi nechceš.“
„No bože,“ mávla jsem rukou. Za mnou Theresa poslala pryč kadeřnici a dovnitř povolala vizážistku. Tvrdila jsem Robertovi, že namalovat se snad umím sama, ale nenechal si vymluvit, že o mě musí být skvěle postaráno. A tak jsem za sebou měla masáže, kosmetiku, a tak všechno, a ještě pořád to nekončilo. „Tady se stejně něco vyvrbí, vždyť vím, jak to vždycky končí. Když nic neprovede Bert na dálku, udělá něco Amy přímo tady. Fakt to neřeš.“
„Jsi si jistá? Nám bude stačit, když vás uvidíme,“ přesvědčovala mě Paige.
„Ale mně nebude stačit, když vás neuvidím, chápeš?“ Nejradši bych je tu měla, ale o naší svatbě věděli moc dobře i staří Bavettovi, a i když jsem si byla jistá, že bychom dokázali Michaela a Paige dopravit až sem, aniž by je někdo zpozoroval, nechtěli jsme nic riskovat. Takže v první řadě bude notebook a přes něj budeme mít online přenos až na Hidden Vineyard.
„Tak jo. Ale varovala jsem tě.“
„Prosím tě,“ mávla jsem rukou. „Když bude nejhůř, někdo vás ztlumí.“
„Kéž by to tak šlo i naživo, ztlumit je,“ zasnila se Paige.
„Je? Snad ho, ne?“
„Kdepak. Je. Bert, Mike, Gasparo – všichni jsou občas hrozně hlasití. Vlastně většinu doby. Podle mě chytli nějaký italský lokalizační virus a jsou čím dál hlasitější, furt rozmachují rukama a důrazně vysvětlují.“
„Tak u Gaspara je to asi vrozené, ne?“
„To jo, ale je čím dál italštější. A já pak musím taky zvyšovat hlas a najednou všichni ječíme a nikdo vlastně neví proč.“ Paige se uchechtla. „Ono to možná vypadá, že si stěžuju, ale to není pravda. Prostě tě jen upřímně varuju. A navíc jsem tě rozptýlila, takže už určitě nejsi nervózní, viď?“
„Nejsem,“ souhlasila jsem. Pak jsem se lekla, protože mě něco zašimralo na čele. Ukázalo se, že to byla jen vizážistka, která mě přišla znovu přepudrovat. „Hele, musím končit. Tak se uvidíme za chvíli.“
A za chvíli už jsem se měla vidět se všemi. Protože do samotného obřadu zbývalo už jen něco málo přes deset minut. Podle informací ze sálu byl dort na svém místě, oddávající byl také přítomen, mamka slíbila, že si už potřetí rozmazávat řasenku dojatým slzením nebude a táta už byl připravený odvést mě uličkou k oltáři. Za chvíli už bude po všem a my si budeme už jen užívat.
„Nervózní?“ zeptal se táta. Ujistila jsem ho, že ne. „Nebudeš potřebovat na záchod?“ napadlo ho.
„Tati,“ mlaskla jsem dotčeně. Ale hned nato jsem si uvědomila, že vlastně možná trochu potřebuju, a jestli teď potřebuju trochu, co když za deset minut budu potřebovat víc? „Sakra,“ zaúpěla jsem. Omluvila jsem se, slíbila jsem, že budu hned zpátky, a zmizela jsem do koupelny. Tam jsem sama sobě děkovala za to, že jsem si nevybrala šaty s hromadou tylových spodniček, případně s obručí, takže jsem nepotřebovala asistenci dalších lidí. Pak ještě poslední pohled do zrcadla – ahoj, Joan, fakt ti to dneska moc sluší! – a honem zpátky do pokoje pro nevěstu.
Kde stál vedle táty Robert.
„Ne!“ vyjekla jsem a naprosto zmateně jsem zavřela oči. Počkat, to on mě nemá vidět! „Nedívej se!“
„Kruci!“ zaúpěl a otočil se ke mně zády. „Myslel jsem, že tam budeš dýl.“
„Nakonec jsem ani tak moc nepotřebovala,“ vyhrkla jsem. „Počkat, co je ti do toho, Roberte? Ty tu nemáš co dělat, tak proč tu stojíš a hubuješ mě za to, že čurám moc rychle?“
„Já tě nehubuju, lásko,“ zamumlal. „Jen jsem potřeboval poprosit tvého tátu, aby tě tu trochu zdržel, protože potřebujeme začít o něco malinko později.“ Jak mluvil, jeho hlas přestával znít jistě, postupně se do něj vkrádal omluvný tón.
„Co zas?“ zeptala jsem se a možná to znělo trochu výhružně.
„Nějaké drobné zdržení, ale do čtvrt hodiny tu prý bude,“ vysvětloval Robert.
„Kdo?“ zavrčela jsem. Ale vlastně jsem to už věděla, protože kdo jiný by se mohl pokusit bojkotovat mou svatbu?
„Hmvim,“ udělal Robert. Dostala jsem vztek, protože proč se ho pořád zastává? Proč mu v tom nevymáchá čumák?
„Co prosím?“ Slyšela jsem, že můj hlas zní ledově a taky dost výhružně, a nejspíš bych neměla chviličku před obřadem na svého už už skoro muže mluvit tímhle tónem, ale když on je tím poslem špatných zpráv a on je ten, kdo toho idiota přivedl a pořád si ho tu drží, tak co mám asi dělat?!
„Kevin,“ přiznal. Frustrovaně zafuněl. „Přísahal, že se mu do toho dostala nějaká závažná situace. A fakt zněl naprosto střízlivě. Přísahám, Srnečko. Kdybych si na vteřinu myslel, že je nalitej, řekl bych mu, ať vůbec nejezdí. Prosím, nekřič na mě. A nekřič na něj. Prostě se jen o kousek posune začátek, ale slibuju, že za chvíli už budeš paní Bavettová.“ Chudák táta zmateně sledoval chvíli můj naštvaný výraz a chvíli Robertova záda a zátylek a vůbec netušil, co se děje. Naši věděli o tom, že vlastníme skvělou bezpečnostní agenturu, ale nic dalšího už jsme jim neřekli. Netušili, že s nimi dnes oslaví začátek našeho manželství i bývalí mafiáni, mafiánská hospodyně nebo třeba dcera senátora. Pro mé rodiče to byli jen naši kolegové a kamarádi, a že jeden z nich má – a už se před tím fakt nedají přivírat oči – problémy s alkoholem, to pro ně byla novinka.
Robert se začal otáčet mým směrem.
„Ne!“ okřikla jsem ho. „Nechci, abys mě viděl!“
„Ale no tak, Jo. Vždyť ta chvilka už tě nezabije.“
„Tebe taky ne,“ odsekla jsem.
„Já chci jen vědět, že jsi v pořádku.“ Tentokrát zněl rozhodně a konejšivě. Nebyla to jen fráze, jemu opravdu záleželo na tom, abych byla v pohodě. Abychom byli v pohodě oba.
„Někam Palbota zavři a já budu naprosto spokojená,“ navrhla jsem. A možná jsem to ani nemyslela jako žert.
„Popřemýšlím o tom,“ slíbil. Věřila jsem mu.
Nakonec jsem se dočkala. Čekali jsme s tátou v otevřených dveřích nevěstina pokoje na pokyn od ceremoniáře a já byla hrozně nervózní a zároveň naprosto klidná. Že to nedává smysl? Spousta věcí nedává. A když začal hrát svatební pochod a my mohli konečně vykročit, chtěla jsem, aby to trvalo co nejdéle, abych si to mohla užít, a zároveň jsem měla chuť se rozběhnout uličkou a být co nejdřív vepředu. Protože tam stál Robert a tvářil se zjihle a hrozně mu to v tom smokingu slušelo. A na předloktí levé ruky měl posazenou Amy, která si nelámala hlavu se zasedacím pořádkem. A přesně tam jsem teď chtěla být. Tam jsem patřila. K nim dopředu. K nim kamkoliv.
Až když si táta vzal Amy a já se pevně chytila Roberta, měla jsem na pár vteřin čas si všechno prohlédnout. Květinová výzdoba byla přesně taková, jak jsem si ji představovala. Světle růžové a bílé lilie, frézie, brečťan – vypadalo to krásně, ale zároveň to nebyl úplně kýč. A ta vůně!
Hosté vypadali nadšeně a dojatě a Johnny držel na klíně notebook, na jehož displeji jsem zahlédla Michaela a Paige. Mamka si opět otírala rozteklou řasenku kapesníčkem a snažila se dělat, jako by se nic nedělo.
A tamhle vzadu v poslední řadě seděl Idiot Palbot s nějakou úplně cizí ženskou, která se ani nenamáhala sundat si sluneční brýle?!
Nadechla jsem se, abych se zeptala, co to sakra je, ale Robert mi lehce sevřel ruku. Bylo mu jasné, čeho jsem si všimla, ale nechtěl to řešit teď. Což dávalo smysl, protože hudba právě přešla z pochodu do jemného podkresu a oddávající se nadechl a spustil:
„Láska utopí ve svých hlubinách mnohé zlo, které chtělo bujet. Tuhle pravdu řekl už před více než dvěma tisíci lety velmi moudrý člověk, jehož si vážíme dodnes – Buddha.“
Měl pravdu? Stačí láska k tomu, aby bylo líp? Aby bylo bezpečněji? Protože když se někdo zamiluje, přestane být zlý? Nebo už musí být načatý předtím a nebýt úplně zlý? Stačilo mým mafiánům, aby potkali nás – ty pravé, nebo jsme byly jen třešničky na dortu a bylo rozhodnuto dávno předtím? A naopak: pokud by nás nepotkali, byli by tam, kde jsou teď, nebo by se pořád motali v tom začarovaném kruhu rodiny, o kterém byli dlouho přesvědčeni, že se z něj nedá odejít?
Došlo mi, že jsem úplně přestala poslouchat oddávajícího. Rychle jsem se zhluboka nadechla… a páni… ty kytky byly teda cítit vážně dost. Polkla jsem. Robert mi stiskl prsty, tak jsem mu to honem oplatila, aby věděl, že všechno je v pořádku.
Až na ty květiny. Proč mi nikdo neřekl, že budou vonět tak… nahlas?!
Klid, Joan. Řekli jsme, že chceme jen krátkou verzi obřadu. Za chvilku bude po všem. Ještě pár vět a půjdeme od kytek dál.
Možná když budu dýchat pusou… tak… tak zjistím, že tu vůni frézií a lilií cítím i na jazyku a na patře, přísahám. Tohle není dobré. To vůbec, ale vůbec není dobré. Jak dlouho vydržím nedýchat?
Další stisk Robertových prstů na mé dlani. Tentokrát jsem mu to neoplatila, protože jsem měla co dělat se svým dýcháním, tedy nedýcháním, a taky tím návalem paniky, který na mě šel. Zatímco oddávající vesele pokračoval k velkému finále, já v duchu zaříkávala sama sebe, abych ještě chvíli vydržela. Ale čím víc jsem se snažila, tím víc ty kytky voněly. A čím víc voněly, tím víc jsem polykala žaludeční šťávy, které se hrnuly nahoru mým jícnem. Pořád ještě jsem si říkala, že to zvládnu, ale pak mi došlo, že abych mohla říct ano, budu muset otevřít pusu a…
V tu chvíli se stalo několik věcí najednou. Z notebooku se ozval strašlivý jekot malého Roberta Johna, Paigeino zběsilé pšššš a Michaelovo přemlouvání, ať je Bert chviličku zticha a kouká, jak to tetě sluší. Johnny zpanikařil a snažil se je ztlumit, ale docílil jen toho, že byli slyšet víc a víc. Amy začala fňukat, že kdy Bert tak křičí, ona neslyší pána. Pán se ptal, jestli můžeme pokračovat. Robert se ptal, jestli jsem v pořádku. Máma se ptala, jestli jsem v pořádku. Já se snažila nedýchat a nezvracet. Jenže to už jsem věděla, že je zle. A věděl to i Robert, který křikl:
„Pauza!“ A mně šeptl: „Honem!“ A vedl mě uličkou zpátky mimo sál, kde byly záchody. Čím rychleji jsme hnali pryč, tím větší kakofonie zvuků a hlasů se za námi a kolem nás ozývala, a já měla pocit, že to fakt nezvládnu a pozvracím si šaty a boty a Roberta a celý sál, a když jsem s rukou na puse proběhla kolem Palbota a jeho úplně cizí společnice, tak ta zrzka v obrovskými slunečními brýlemi na nose řekla velmi, ale velmi nahlas:
„Nepanikařte, proboha. Vsadím se, že je to těhotenská nevolnost.“
A najednou bylo v sále ticho.
„Tadá,“ udělal Robert rozpačitě, ale zároveň i trochu hrdě. A pak už jsme byli v předsálí a pak na záchodě a pak jsem poprvé za tohle těhotenství zvracela a bylo to fakt strašný.
Robert namočil ručník do studené vody a přitiskl mi ho na zátylek, aniž by řešil ten složitý účes. A pak, když jsem se narovnala od mísy, mi plácl ručník na čelo a můj pracný a skvostný make-up mu byl úplně ukradený.
„Dobrý?“ zeptal se.
„Takhle jsem si to vůbec nepředstavovala,“ přiznala jsem.
„No ještě aby,“ usmál se. „Budeš ještě něco… nebo už je to všechno?“
„Asi všechno,“ pokrčila jsem rameny.
„Tak druhý pokus?“ navrhl.
„S těmi kytkami to možná nedám,“ povzdechla jsem si.
A tak se obřad zase o kousek posunul, protože nejdřív museli hosté i personál vynosit květinovou výzdobu pryč. Taky vyvětrat. Pak jsem musela všem (a někomu možná i víckrát) potvrdit, že jsem fakt těhotná. A Kevinově společnici („Těší mě, jsem Lena. Omlouvám se za vyrušení. Obávám se, že bude hůř.“) zkoprněle potřást rukou při seznámení.
Ale nakonec jsme to zvládli. On řekl ano. Já řekla ano. Dali jsme si první manželský polibek, což Amy ohlásila nadšeným: „Táta je teď můj táta!“ Oddávající si oddechl. Všichni jsme si oddechli.
Z toho naprosto úžasného dortu jsem neochutnala ani kousek. Přišlo mi, že ta bílá potahovací hmota je cítit po fréziích – a ty teď zjevně na pár měsíců nesnáším.